Jeleni s bílými skvrnami se k nám dostali začátkem 20. století, tedy v době, kdy se zavádění cizokrajných druhů do našich honiteb stalo jakousi módou. Nikdo neměl v plánu vypustit je do volné přírody, měli být chováni jen v zajetí. Asijský jelen sika se podle myslivců výborně hodí pro oborové i farmové chovy. Ovšem asi 80 kusům jelenů sika se podařilo z obory utéci, a tím pádem nastal velký problém.

Velmi rychle si na pobyt ve volné přírodě zvykli a za pár let se rozšířili po celém našem území.
Sika se živí větvemi stromů i keřů, bylinami, trávou, vřesem, houbami, kůrou, listy, pupeny a plody stromů. Pochutná si na žaludech, bukvicích, kaštanech, jeřabinách i ovoci a zelenině. Škodí tak mnohým zemědělcům, protože jim ohryzává plodiny na polích, ale také lesníkům, neboť ohryzuje lesní dřeviny.

V říji se sikové ozývají hvízdáním a funěním. Mezi jeleny v této době často dochází ke krutým soubojům, kdy bývají soupeři často vážně zraněni kvůli ostrému paroží.

Jelen sika žije ve větších stádech, kde je jeden samec a několik laní s koloušky. Sika bývá mnohem menší, než normální jeleni, zato jsou mnohem pohyblivější i agresivnější. Dokonce jsou schopni se s normálními laněmi pářit, a tak dnes v českých lesích běhá mnoho jelenů vzniklých tímto křížením. Genetický fond našich původních jelenů postupně mizí. Zaniknou úplně? Pokud se sika nevystřílí, zánik našim jelenům bohužel hrozí.

Záměrné šíření jelenů sika bylo především proto, že se u nás dobře aklimatizovali, což bylo chápáno jako úspěšný biologický pokus o obohacení naší fauny. Dále se jim dařilo tam, kde se s chovem jelena evropského ani neuvažovalo. Dalším záměrem bylo využití siky pro loveckou atraktivitu, trofeje, ale také jako chutnou zvěřinu.
V posledních dvaceti letech se velmi prosazuje odstranění siky z volné přírody. Je tedy možné, že ho v budoucnu budeme vídat už jen v zoologických zahradách.