Nu, to jsme tu ještě neměli, to je pravda. Ruská korporace Rosatom se stala vlastníkem lodě, která skutečně nemá obdoby a je skutečně první,tvrdí se všude.
Nese hrdý název akademika Lomonosova (1711-1765). My se zde nebudeme zabývat vhodností tohoto počínání krátce poté, co skončil katastrofou a smrtí několika lidí jiný ruský jaderný test. My jsme na technických stránkách, a tak se budeme zabývat víceméně čísly.
Takže jdeme na to. Konstrukce tohoto obra připomíná atomové ledoborce a je 144 dlouhá a 30 metrů široká. Má dva tlakovodní reaktory KLT-40S, schopnými vyrábět až 70 MW elektřiny. V praxi pro opravdu velmi přibližnou představu vypadá tak, že by mohlo zásobovat energií město velikost Zlína a počtu obyvatel do sto tisíc.
Palivo je méně obohacené než například u ponorek. Zde, v našem případě je to pouhých čtrnáct procent. Je to bohužel technicky hodně nevýhodné, ale kvůli mezinárodním dohodám to tak prostě být musí.
Výtlak tohoto kolosu je dvacet jedna tisíc tun.
Práce na tomto projektu začaly již v roce dva tisíce sedmnáct. Jenže pak se to zdržovalo, nebylo to či ono, a tak se vlastně celá stavba jen prodlužovala.
Samotný reaktor má více „slupek“. Je vodotěsný, ale i hermeticky, uzavřený. Navíc je pro jistotu ještě umístěný v odolném vodotěsném oddílu. Takže i když by měl vydržet tsunami síly pět, měla by se tím jakákoli možnost úniku látek naprosto znemožnit. Nebo alespoň minimalizovat.
Ostatně, bude kotvit u pobřeží a tím má nahradit dvě jiné elektrárny.
A nakonec perlička k pobavení. Pokud se domníváte, že tento kolos prostě dopluje ke břehu a zakotví sám, tak se tedy jaksi račte mýlit. On totiž nemá svůj vlastní pohon. Tento obr musí být tahán vlečnými loděmi až na místo určení. To není vtip, to je fakt, stejný jak ten, že plovoucí jadernou elektrárnu využívala americká armáda už dávno na lidi Sturgis. Ta měla na palubě reaktor o výkonu deseti megawattů.
